Pomalu se z toho tady stává fotoblog. No, co se dá dělat:)
Tahle fotka pochází z jedná hradní zříceniny, kdy jsme byli na výletě. Bohužel už to je delší dobu a zapomněl jsem jak se ten hrad jmenoval:)

Jedna fotka z pražského Starého města. Je to konec Zlaté ulice (ne té na Hradě:)

Abych se přiznal, tak jsem dlouho vůbec netušil, jak je obora letohrádku Hvězda veliká. Zjistil jsem to až asi před rokem. Teď nedávno jsme tam s přítelkyní zašli a tady je pár fotek.
Jak je z fotek patrné, tak zas focení mi jde hůř než užívání si přírody :)


Pokračujte...

Možná jste si všimli, že se poslední dobou vzhled Blogu chaoticky měnil. Zkoušel jsem totiž vytvořit nějaký script, který by umožňoval měnit vzhled podle přání (proto je v menu teď ta položka "STYLY"). Zatím se mi to ale nepovedlo. Jeden čas se vzhled dokonce měnil podle prohlížeče, ale toho si běžný návštěvník těžko všimne.
Alespoň jsem tedy napsal script, který mění vzhled podle toho, kolik je hodin. Když na tento blog zavítáte někdy mezi 7 - 20 hodinou, tak ho uvidíte ve světelém provedení (nazval jsem ten styl "zen"). Pokud příjdete jindy, tak bude blog podstatně tmavší (styl "kniha").
Toto mi přijde jako poměrně dobré řešení, takže s vymýšlením scriptu na změnu podle chuti nebudu zas tolik pospíchat :)

Nyní pokračování :) Další dvě fotky vyšehradských stromů, tentokrát v černobílém.

Pokračujte...

Udělal jsem několik, podle mého soudu, hezkých fotek Vyšehradských stromů. Shodou okolností jsou ty, co se povedli poměrně blízko od sebe. Dnes bych sem dal dvě fotky a později zase dvě, protože takhle spolu alespoň barevně ladí.
V dnešním zamračeném počasí vypadají až snově:)


Pokračujte...

Další malá ukázka z poezie korejských zenových mistrů.

Déšť padá do zelené trávy na jaře.
Jinovatka pokrývá rudé listy javorů na podzim.
když vyprázdníš mysl a zamyslíš se nad proměnlivostí věcí,
uvidíš jen, jak jsou stejné.

Ještě bych zde rád uvedl další můj oblíbený citát od Adžána Čá, který mi mnohé osvetlil. Je až téměř zázračné jak lehce a jasně dokáže určité věci vysvětlovat.

Učení, kterému lidé nejméně rozumí a které vyvolává nejvíce konfliktů s jejich vlastními názory, je nauka o nechávání být či o jednání s prázdnou myslí. Chápeme-li to ve světských pojmech, jsme zmateni a myslíme si, že si můžeme dělat, co se nám zlíbí.
Lze to takto interpretovat?
Skutečný smysl té věci lze vysvětlit takto: Představme si, že neustále nosíme těžký balvan. Po čase začneme pociťovat jeho váhu, nevíme však, jak se ho zbavit, jak ho pustit. A tak se s tímto těžkým břemenem taháme pořád dál. Když nám někdo řekne, abychom ho odhodili, my mu na to řekneme: "Když ho zahodím, tak mi nic nezbyde!" A i když nám bude líčit veškerý prospěch, jenž nám vzejde z odhození kamene, nebudeme tomu věřit a budeme si stále myslet: "Jestliže zahodím svůj balvan, tak nebudu mít nic!" A tak pokračujeme s taháním balvanu, až se stane nesnesitelně težký a my budeme tak vyčerpaní a zesláblí, že jej prostě budeme muset zahodit.
Po odhození okamžitě zakusíme výhody toho, že jsme ho nechali být. Okamžitě se cítíme lépe a lehčeji a víme ze své vlastní zkušenosti, jakým břemenem je nošení těžkého balvanu. Než jsme nechali balvan být, nemohli jsme znát prospěch plynoucí z nechávání být. Později možná opět začneme nosit nějaké břímě, teď už ale víme, jaký to bude mít následek, a proto pro nás bude snadnější nechat ho být. Toto porozumění - jak nesmysln je tahat se s břemeny a že nechání být přináší úlevu a lehkost - je příkladem skutečného poznání sama sebe.
Naše pýcha a pocit jáství, na němž závisíme, je jako ten těžký balvan. Uvažujeme-li o tom, že necháme být své Já, máme strach, že - podobně jako s tím balvanem - ním nic nezbyde. Pokud ho však dokážeme nakonec opustit, poznáme sami pro sebe úlevu a pohodlí, pocházející z neulpívání.

Z knihy Adžán Čá: Strom v lese. DharmaGaia 1999, str. 65 an.

Nemám to na Vyšehrad daleko, takže není divu, že ho často fotím. Tentokrát několik fotek z večerní procházky.

Pokračujte...

Toto je velice známý příběh. Možná ho znáte i z knih E. Tomáše. Já bych vám nyní rád ukázal jeho židovskou podobu, kterou jsem našel v knize J. Langera: Devět bran. Jestli je toto ta původní a nejstarší verze asi není možné posoudit, protože různá vyprávění se různě předávají.

Před dávnými a dávnými časy - vyprávěl reb Simche Binem - žil v Krakově zbožný učenec, reb Ázik reb Jékls jménem. Reb Ázik reb Jékls měl velikou bídu a nevěděl, jak z ní. "Jen zázrak mi může pomoci," říkal si. Jedné noci uslyšel ve snu tajemný hlas: "Áziku! Áziku! Poklad nesmírné ceny je ti určen. Jdi do města králů země České, jež Praha slova. Tam hledej pod kamenným mostem, jenž nad řekou Veltavou se klene!" Ázik Jékls nebyl člověk pověrčivý. Znal Talmud a z něho věděl, že nač člověk celé dny myslí, o tom se mu pak potom v noci zdává. Sen se však opakoval druhé i třetí noci. I poznal reb Ázik, že jeho sen není obyčejný sen a že hlas, který slyšel, je vnuknutí anděla Snů. Vzal Ázik Jékls hůl a vydal se na cestu.
Pokračujte...